Je to celkem jednoduché. Nečekaně jsem potkala někoho, kdo mi obrátil život naruby. Bylo to nečekané, úžasné, neuvěřitelné. Člověku se z toho až zatočila hlava. Dlouho jsem odolávala, ale nakonec jsem podlehla. Přesně. Nakonec. Ve chvíli, kdy jsem tomu začala věřit, přišel strmý pád.
Už rok se v tom plácám a pořád přemýšlím, kde jsem udělala chybu. Já ji prostě nevidím. Nechápu to. Tak jsem se rozhodla pro tuhle terapii.
Napsala jsem o nás takový deník. Vlastnoručně jsem ho svázala a vznikla originální „knížka“, které chybí ten pohled z druhé strany. Mělo to být naše společné dílko. Bohužel to nedopadlo. Je to hodně osobní záležitost, proto jsou některé části veřejně nepřístupné. Je to určeno pouze pro jeho oči, pro jeho srdce a jeho duši. Možná si to nikdy nepřečte… Pokud ano, možná ho překvapí, jaké to pro mě bylo a vlastně stále je. Jsou věci, které nejsou zřejmé a přesto se dějí.
Jsem trochu jako bájný Fénix. Zatím jsem vždycky znovu vstala z popela. Tentokrát mě plamen sežehnul víc, než jsem čekala. Zatím jsem ve stádiu kdy doutnám nebo doufám? Je to přesně ta chvíle, kdy se ještě může plamínek znovu rozhořet nebo taky definitivně zhasnout. Co potom zůstane? Popel. A z něj se zrodí nový Fénix, jen bude zase o trochu víc opatrný a nedůvěřivý. Bude potřebovat mnohem víc času, aby znovu roztáhnul křídla a rozletěl se po širých pláních života. A co když už ten čas nemá?